Jak jsem se stal basákem
Narodil jsem se roku 1967, jak už to u muzikanta bývá, do muzikantské rodiny. Tatínek kytarista, maminka zpěvačka a děda psal pro orchestr ve kterém maminka zpívala české texty k zahraničním hitům té doby.
Od raného mládí jsem tedy poslouchal The Beatles, Shadows a Rolling Stones ze starého kotoučáku a především prostřednictvím kytary mého táty, který mi je hrával ze svého zažloutlého bloku v odřených, tmavě šedých deskách.
 |
| Můj táta - 60. léta |
Psal se rok 1982. Střední odborná škola, na kterou jsem nastoupil kladla na hudbu opravdu důraz. Pěvecký sbor sbírající ocenění na školních soutěžích, výborný taneční orchestr štajdlovského stylu, dechový orchestr zúčastňující se soutěží doma i v zahraničí a folková kapela. Všechny tyto soubory navíc vedli špičkoví muzikanti kteří by asi, nebýt "mlýnů doby socialismu", hráli na evropských pódiích a ne se mořili se žáky střední školy.
Hned jsem se tedy hlásil, že hraji na kytaru........"Nejdříve se přihlas do našeho pěveckého sboru a pak si promluvíme dále!"... bylo mi řečeno panem vedoucím Ferdou Sedlákem. Bylo to logické. Do sboru se v patnácti dobrovolně nikomu nechtělo. Ani mě ne. Brzy jsem ale poznal, že to zas tak špatný nápad není. Ač se psal rok 1982, sbor kupodivu neměl v repertoáru pokrokové písně, ale věnoval se interpretaci tvorby slezských autorů. Nyní ale zpět k baskytaře.
Posty kytaristů v orchestru i kapele byly obsazeny a jediný volný byl za baskytaristu folkového seskupení, který odmaturoval a odešel ze školy a tedy i ze skupiny. Kývnul jsem tedy s tím, že mě pan Sedlák - skvělý muzikant - bude učit.
A učil. Dostal jsem erární baskytaru, skvělou polskou školu hry v knižní podobě a basa mě začala bavit tak, že mě brzy pohltila. Cvičil jsem tři i čtyři hodiny denně. Hrál jsem prostřednictvím magnetofonu se svými vzory a učil se improvizaci. Za pár měsíců jsem se stal z outsidera platným členem kapely. Cvičil jsem dál, více a stále raději.
Tak jsem se stal jsem se basákem.
Veškerá jména osob a institucí byla s ohledem na GDPR změněna.
Hned jsem se tedy hlásil, že hraji na kytaru........"Nejdříve se přihlas do našeho pěveckého sboru a pak si promluvíme dále!"... bylo mi řečeno panem vedoucím Ferdou Sedlákem. Bylo to logické. Do sboru se v patnácti dobrovolně nikomu nechtělo. Ani mě ne. Brzy jsem ale poznal, že to zas tak špatný nápad není. Ač se psal rok 1982, sbor kupodivu neměl v repertoáru pokrokové písně, ale věnoval se interpretaci tvorby slezských autorů. Nyní ale zpět k baskytaře.
Posty kytaristů v orchestru i kapele byly obsazeny a jediný volný byl za baskytaristu folkového seskupení, který odmaturoval a odešel ze školy a tedy i ze skupiny. Kývnul jsem tedy s tím, že mě pan Sedlák - skvělý muzikant - bude učit.
A učil. Dostal jsem erární baskytaru, skvělou polskou školu hry v knižní podobě a basa mě začala bavit tak, že mě brzy pohltila. Cvičil jsem tři i čtyři hodiny denně. Hrál jsem prostřednictvím magnetofonu se svými vzory a učil se improvizaci. Za pár měsíců jsem se stal z outsidera platným členem kapely. Cvičil jsem dál, více a stále raději.
Tak jsem se stal jsem se basákem.
Veškerá jména osob a institucí byla s ohledem na GDPR změněna.
Komentáře
Okomentovat